Myšlenka k sobě

„Cokoliv, co kdysi mělo smysl, ať už náš osobní názor na svět, který byl často mimo chápání, či snad idea života, jež představovala samotný postoj plný různých ideálů, kterých jsem dříve byli schopni, zanikali. Svou osobní sílu, odvozovali jsme ze svých názorů. Názor na vše byl něčím, co ve skutečnosti opravdu neexistovalo, něčím, co ani s růžovými skly nebylo opravdu tím samým, jako pohled, na který jsme byli pyšni. Celý dosavadní postoj přehoupl se k čemusi, co i přes největší bezpráví doufalo v nápravu, avšak pod tíhou nastupující reality našeho mladého rozumu uvízlo kdesi na půli cesty. Chvíle, v níž duše opouštěla tělo nastala. Duch přenesl se na druhou stranu řeky, na ten břeh, který nemá nic společného s reálnem. Odchází do svých vlastních lesů s obráceným nebem i zemí. Co dělat s tím, když duše padá stejně jako list, k nebi. Zbavená tíhy citů a prožitků, za to obtěžkaná lehkostí bytí a nevyhnutelností čehosi, co si přec opravdu nerada připustí, ale k čemu stejně v jednom okamžiku dospěje, nicoty.“