...::Po Různu::...

...ano či ne..

2007-05-07T23:28:00.000+02:00

...Zase jsem jednou přemýšlel, svou mysl převedl jinam a své činy nechal prodit okolím jako čerstvý ranní vítr..cokoliv se mi zdálo jako neožné stávalo se v mých myšlenkách realitou a ta se mi stávala světem...mám snad se spustit tokem myšlenek dál, nebo se ze snové reality probudit..v okamžiku, kdy mě čeká problém, je lepší z ní jen vystrčit hlavu a a počkat, než se vody uklidní, jinak ale nevidim důvod...nemám přede nic, co by mě drželo nahoře a přitom se vznáším jak jen vysoko to jde...ni můj poslední přístav se nezná k mému přijetí a má duše proplouvá dál svým vlstním vesmírem...

Myšlenka k sobě

2006-12-02T05:04:00.000+01:00

„Cokoliv, co kdysi mělo smysl, ať už náš osobní názor na svět, který byl často mimo chápání, či snad idea života, jež představovala samotný postoj plný různých ideálů, kterých jsem dříve byli schopni, zanikali. Svou osobní sílu, odvozovali jsme ze svých názorů. Názor na vše byl něčím, co ve skutečnosti opravdu neexistovalo, něčím, co ani s růžovými skly nebylo opravdu tím samým, jako pohled, na který jsme byli pyšni. Celý dosavadní postoj přehoupl se k čemusi, co i přes největší bezpráví doufalo v nápravu, avšak pod tíhou nastupující reality našeho mladého rozumu uvízlo kdesi na půli cesty. Chvíle, v níž duše opouštěla tělo nastala. Duch přenesl se na druhou stranu řeky, na ten břeh, který nemá nic společného s reálnem. Odchází do svých vlastních lesů s obráceným nebem i zemí. Co dělat s tím, když duše padá stejně jako list, k nebi. Zbavená tíhy citů a prožitků, za to obtěžkaná lehkostí bytí a nevyhnutelností čehosi, co si přec opravdu nerada připustí, ale k čemu stejně v jednom okamžiku dospěje, nicoty.“

Tak ňják....

2006-02-15T13:49:00.000+01:00

Něteré vlastnosti našich osob jsou někdy nadmíru nejasné. Co nás vlastně podmiňuje k tomu, aby jsme v jeden moment vyprodukovali tolik adrenalinu a mohli se stát agresivními stroji, nebo, když jsme v obětí našich blízkých a ztratíme veškeré zábrany a bez problému dáme najevo své city. Je to pouze chemická reakce, nebo s tím má opravdu co dočinění i duše a srdce. A dále, kde vlastně sídlí ta známá duše. To, k čemu promlouváme sami a zkrze co si vlastně uvědomujeme své pocity. Nejsem zastáncem teze „člověk - pán tvorstva“, jsme přeci taky zvířata a řečeno obrazně i věcně, vždyť mnohokrát se chováme o dost hůř než naši „nižší příbuzní“. Můžeme se ale zajisté jmenovat člověk s velkým Č. Nesmíme na světě vidět jen to černé. To, že jeden stát zbrojí, že druhý se ho bojí... Jsou to věci k pláči, ale přece celý den neprší a my by jsme alespoň pár chvil z našeho denního shonu vypnout a přemýšlet na bytím, či nad oněmi city, které nás právě dělají vyjímečnými. Nehrajme si s dobou na rozškatulkované individua a nechme projevit sama sebe. To co opravdu znamenáme pro své přátele a rodinu nejsou jen peníze, sláva či úspěch. Několikrát jsem se v přátelích mýlil, ale ti praví - ti z ranného dětství stále dokazují proč se říká přítel. Jsou mezi námi často rozpory, ale nejkrásnější je, když se ve volném čase sejdeme, v klidu popijeme a s čistou hlavou, rozumně a hlavně volně probereme své myšlenky a pocity. Myslím, že to není žádná ostuda, jestliže muž se rozpovídá o strastech jinak než ve vulgarismech. Ti co mě znají ví, že mluvím tak, jak mi zobák narostl, ale vždy tomu tak není. Je to možná jen výmluva a snaha se zviditelnit.
Pocity, myšlenky a opravdové důvody jsou v dnešní moderní době nepostradatelné. Nebýt jich, staneme se zanedlouho jen tím co se snažíme stále zdokonalit - roboty, kteří ač rádi vytvářejí hodnoty jen materiální, a ne lidské. Nezapomínejme na naší hlavní úlohu na tomto světě a nenamlouvejme si to, co si naše společnost přijala za své. Buďme zde my, tak jak opravdu jsme.

S či bez?

2006-02-07T14:16:00.000+01:00

S oblibou kritizujeme chování Hitlera. Čekáme na špatnou odezvu, zdali se nepřipojíme k jeho kritice. Škoda jen, že stejně jako jeho, nekritizuje starší generace i komunisty. Neříkám, že musí zrovna naše, i ti nebyli zrovna lidští, ale ty ruské. Vždyť nejvyšší sovět J.V.Stalin se nepáral s nikým a každá nepohodlná osoba se setkala s jeho odporem v gulazích. A proto zde vyvstává otázka proč starší generace tolik inklinuje ke komunismu. Jsou tak slepí, nebo jen nechtějí přijmout pravdu? Jejich chování se nesetkává s oblibou mou ani jiných. Nejednou jsem vedl dlouhé polemiky na toto téma s mou babičkou, která se jako většina seniorů sice přímo nehlásí ke komunismu, ale zároveň nepřipouští výhody tržního hospodářství a demokracie. Je sice pěkné, že si můžeme zvolit toho, koho chceme, ale za jakou cenu. V dnešní politice si komunisté nevedou zle. Jejich průměrná popularita 15% mluví za vše. A ostatní politici si za to hohou sami, kdyby se více starali o občany a nevýmýšleli různé paragrafy, novely a nařízení pro co největší zatížení prostého lidu možná že by je oten zisk připravili. Mnohé hlasy a já jsem jedním z nich, žádají zakázání všeho co připomíná komunismus, ale na to už je asi pozdě. Jestliže komunisté reprezentují názor zhruba 1,5 miliónu občanů této země je nutno s nimi počítat...

Svět v zániku?

2006-02-07T14:14:00.000+01:00

Kam to vlastně během posledních týdnů svět spěje? Snažíme se o nápravu svých vlastních chyb, nebo jenom nehnutě očekáváme jaká další vůle se na nás zhůry snese? Proč se vlastně během dvou týdnů stalo tolik zlého na obyčejných lidech? Proč vojáci, kteří bránili mír v Kosovu zemřeli přede dveřmi své vlasti? Proč nadšenci v Katowicích již nikdy nepošlou žádnou zpravu prostřednictvím svých miláčků?

Nebo poslední tragédie pracovníků, kteří se vraceli ze Saudské Arábie skončila jako sen mnoha prostých lidí na Titaniku, hledající nové štěstí ve svobodné Americe?
Zdá se, že už se nám vyšší moc snaží cosi dokázat. Je však pravdou, že když zaslechneme zprávy z Iráku či z Palestiny obrátíme list mnohem rychleji než si sami myslíme. Neměli bychom se už konečně vice starat o to, co se děje i dále od našich hranic? Neměli bychom přispět i sami k sobě a přijmout onu skutečnost, že se možna samotná matka Země snaží skorigovat alespoň nějakým způsobem počet obyvatel této planety. Otázek je mnoho. Odpovědí pár. Ale jedna je snad nejpravděpodobnější. Lidé se prostě přestali starat o sebe tak, jako dřív. Jejich důvěra se bezmezně upíná k technice, které jak jsme mohli slyšet je tak zrádná. Pomohlo by možná přemýšlet o zvýšení bezpečnosti všude na světě, a ne se jen zabývat bojem proti teroristům, jelikož tímto přístupem se může teroristou stát i náš velký spojenec - technika.

Společnost bez jedinců

2006-02-03T19:17:00.000+01:00

Každným dnem přibývá palcových titulků, které nás upozorňují na majetkové poměry naší vládnoucí vrstvy či na jejich vrtochy, které se náramně hodí. A v tuto dobu o něco více než jindy - jde přece o volební zisk. Na jedné straně stojí „investigativní novináři“ a na druhé politici. Která z nich je ta správná? Tato otázka se ne vždy ukazuje jako nejlepší. Avšak ani jedna ze zmíněných stran není bez viny, je lepší, že alespoň někdo upozorní na to, jaké problémy „tíží“ toho či onoho politika a jaké praktiky panují například až absolutistickém vedení strany, v jejímž čele stojí neoblomný a veliký pan P. On sám poukazuje na problémy společnosti, ale jak může někdo, kdo striktně určuje pravidla chování mluvit o ostatní společnosti, když nedokáže uvolnit svobodné názory svých členů. Vždyť každá společnost je určitým společenstvím jedinců... Hodně štěstí pane P., T., F., a i vy další. Neboť i velkochovy PSP ČR potřebují řádný management, který udělá ze svobodných kusů dobytka jen trapné voly.

Myšlenka

2006-02-03T19:16:00.000+01:00

Někdy člověk myslí pouze na to, jak správně uchopit budoucnost a příležitost. Spojení uchopit budoucnost neznamená ani tak uchopit ji za pačesy ale užít si s ní jak to jen jde. Myšlení které se týká jen vytříbení určitých hodnot bez předchozího přemýšlení nad těmito hodnotami a je naprosto bezpředmětné spekulovat o jakékoli filozofické otázce jakožto i o věcech jiank běžných. Jejich konkrétní významy chápeme pouze jako význam jedné či druhé a asociace kterou při této činnosti vedeme je na místě, stejně jako například přemýšlení samotné. Samotná konzistence dílčích skutečností zasahuje nejen do vlastního života ale též mimo něj. Ostatní věci které se převážně týkají pouze jakési kompilace či konstalace otázek tak logicky vyvstáva jako samotné sebeurčení. Samotná otázka myšlení je naprosto specifická. Jakož i samotné myšlení. Exitují různé tabulky které se snaží o systematické zařazení myšlení jednotlivců do určitých škatulek. Nikoliv však jako jedinců ale pouze jako kusů něčeho, co můžeme například přirovnávat k demonstraci sebeurčení. Mimochodem samotné určování hodnot závisí nejen na jedinci ale i na okolnostech které k tomu jedince vedou. Samotná vazba mezi prostředím a jedincem jen vystihuje slovíčko determinizace, které se v psychologii objevuje už dávno předtím. Celkové vystižení nečeho co se týká laické veřejnosti známého podle vlastní Freudovské psychoanalýzi.

JAK JE PRO ČLOVĚKA DŮLEŽITÉ NĚCO SLIBOVAT?( a sliby plnit )

2006-02-03T19:11:00.000+01:00

JAK JE PRO ČLOVĚKA DŮLEŽITÉ NĚCO SLIBOVAT?( a sliby plnit )

DŮLEŽITOST SLIBŮ A JEJICH PLNĚNÍ

Jak je důležité něco slibovat? Je to důležité více pro nás jako pro toho kdo sliby dává, nebo pro toho druhého, kdo slib přijímá. K něčemu se zavazujeme, s větší nebo menší ochotou. Ten druhý od nás něco očekává. Proč ale slibovat, když si nejsme jisti, že slib splníme. Proč? Pro pocit zavázanosti někomu nebo pro pocit nutnosti něco splnit. Sliby nás zavazují, více než si myslíme. Zavazují nás něco dodržet zavazují nás k jednání, které je pro tu druhou stranu nesmírně důležité. Člověku, kterému dáme slib jsme zavázáni a tento člověk na nás spoléhá, může to být ve věci všední, ale také ve věci velmi vážné. Ve věci všední to není až takový problém, jsou to věci které se plní dnes a denně a člověk, který je chce utvrdit slibem, si chce být jistý, že se mu ta věc opravdu splní. Ale co ve věci vážné, v takové věci, kdy si nejsme jisti zda máme dost sil a možností slib dodržet, v tomto případě by jsme si měli rozmyslet jestli slib dát nebo naopak. Tento člověk na nás spoléhá a třeba jsme pro něj jedinou nadějí, jak pak slib nedodržet a co když se to stane a my slovo nedodržíme? V tom případě můžeme přijít i o dobrého přítele, to je první důvod proč je důležité slib, který dáme dodržet. Machiavelli říká „ moudrý muž tedy nemůže stát ve slově, je-li mu to na škodu“1, ale proč by člověk něco sliboval, kdyby mu to bylo na škodu? Pokud je to člověk čestný, poté je pro něj dané slovo posvátné. Pokud se vysloví slovo slib, vybaví se každému něco jiného a to hlavně proto, že každý má jiné mravní zásady. Mravní zásady hrají v tomto ohledu důležitou roli. Někomu slovo slib řekne pramálo a netrápí se tím pokud slib nedodrží. Někdo sliby raději nedává, ale z jakého důvodu? Protože nevěří sám sobě, nebo proto, že pro něj ostatní nic neznamenají a žije si jenom sám pro sebe, tak proč by se někomu zavazoval? Takovému člověku je možná lepší se vyhýbat. A kdo dává sliby, myslí to vážně? Nebo řekne prostě „slibuji“ jen ze zvyku? Jak potom poznáme jak to tento člověk opravdu myslí. Pokud tuto osobu dobře známe, to znamená, že víme, co od tohoto člověka můžeme očekávat, není to problém. Je na nás jestli uvěříme nebo naopak. Co když ji neznáme a jsme na její slovo odkázáni? Zbývá nám jen věřit v zásady tohoto člověka a čekat jestli se na nás hovorově „nevykašle“ . Ten kdo dává sliby a opravdu je dodrží, proč to může dělat, kvůli vlastnímu prospěchu a dobré pověsti, nebo nezištně pro vlastní dobrý pocit? Jsou ale i lidé kteří slibují ne pro vlastí prospěch, ani pro vlastní dobrý pocit. Takoví lidé slibují pro toho druhého, na to druhém jim záleží. Snaží se svůj slib dodržet a myslí na dodržení.Takoví lidé si také předem rozmyslí, zda mají tu věc slíbit nebo nikoliv. Řeknou si všechna pro a proti, důvody proč by to nemohli splnit a důvody proč ano. Takoví lidé si musí být před slibem opravdu jistí, že ho budou moci splnit. Na takové lidi se můžeme spolehnout.
Slib je velice důležitý. Dodržet slib znamená být důvěryhodný, znamená být pro druhého oporou, z toho vyplývá , že se na nás může ten druhý spolehnout. Pro nás to znamená to, že jsme tomu druhému oporou a snažíme se mu vyhovět a pomoci. Na daný slib myslíme chceme ho dodržet, tím spíš, pokud nám na té osobě opravdu záleží. Nedodržení slibu znamená zklamání, jak na straně osoby, které jsme slovo dali, tak zklamání na naší straně. Zklamání z prostého důvodu, slíbili jsme něco osobě, která je pro nás důležitá. Neslibujeme přece něco někomu, koho dobře neznáme, to bychom potom mohli rozdávat sliby na potkání. Slib je něco velmi důležitého a proto by se neměly dávat jen tak někomu.
Pokud dáme slib, jsme vázáni jeho splněním. Pokud po nás někdo slib vyžaduje, je jen na nás jestli ho dáme, je jen na nás jestli dotyčné osobě vyhovíme. Nedáváme slib, který nemůžeme splnit. Proč tedy Machiavelli píše, že se nemůže dodržet slovo, které je na škodu? Proč by jsme přeci dávali slib, který je nám „na škodu“. Nyní nastává otázka, jestli dávat jen sliby, které můžeme snadno vyplnit, nebo i ty, kterým musíme něco obětovat. Každý je jiný a každý to cítí jinak. Záleží jen na nás, jak se k tomuto závazku postavíme (je-li to pro nás závazek). Co se myslí sliby, které můžeme snadno vyplnit? Jsou to takové, které nás moc nezatěžují, je to vlastně dá se říci běžná věc. Jaké jsou potom sliby, kterým musíme něco obětovat? Jaké věci se dají kvůli vyplnění slibu obětovat? Tak například to může být čas. Čas, který je pro vás pro danou chvíli drahocenný, ale někomu jste dali slovo a tento svůj tak vzácný čas musíte obětovat vyplnění slibu.
Machiavelli píše, že lidé v žádném případě nejsou čestní. Tak proč by měl být čestný vladař? „Vladař tedy nemusí mít všechny kladné vlastnosti, ale měl by umět vzbudit zdání, že je nepostrádá. A naopak má-li je, je krajně nežádoucí.“2 Člověk podle Machiavelliho nesmí ukázat svou slabou stránku, musí být nevypočitatelný, hlavně pokud chce něčeho dosáhnout. To se potom nesmíme ohlížet na druhé. Proč by jsme se na ně měli podle Machiavelliho ohlížet, když jsou tak nečestní? Vždyť nás mohou „podrazit“, když to nejméně čekáme, tak proč bychom měli držet slib, když jsou všichni tak špatní? Ano, tohle je možná pravda, ale co by se stalo kdyby takto uvažoval každý? Navzájem by jsme podezírali toho druhého, slovo důvěra by ztratilo význam, stejně jako slovo slib. Proto je velice důležité důvěřovat si. Lidé jsou naivní, jak říká Machiavelli, protože věří, že mohou někomu věřit. Je přeci tak krásné, když máme v někoho důvěru a můžeme se na něj ve všem spolehnout, když něco slíbí, tak to také dodrží. Jak je tedy pro člověka důležité něco slibovat? V čem ta důležitost spočívá? Člověk je ochotný druhému člověku v něčem pomoci a něco pro něj udělat. Snaží se mu vyhovět a něco mu slíbí. Ten druhý se na toho druhého spoléhá, je to dobrý pocit, zvláště když ví, že ho ten druhý nezklame. Tomu se podle mě říká důvěra mezi lidmi a s důvěrou je slib velice spjat. Pokud člověk nebudí důvěru, není radno si od něj nechat něco slíbit. Také se říká „sliby – chyby“ v situaci, kdy to co jsme slíbili, nemůžeme vyplnit.
Slibovat není jednoduché, ale je to pro lidi nesmírně důležité, znamená to důvěru. Slib je něco vážného, není to jen něco mezi řečí, něco co se vysloví a vzápětí se zapomene. Slib znamená závazek a na to by neměl nikdo zapomínat.

Poprvé

2006-02-01T15:16:00.000+01:00

Poprvé

Vážení přátelé, vše v životě je poprvé, první žena, první styk, první pivko. To samo o sobě je jen počátek vašeho či mého dospívání. Mezi mé poprvé mohu zařadit i založení tohoto Blogu... Na které mě zlákal můj režisér Jenda von Losenitz. Postupem času se budu snažit přidávat příspěvky, které mnohdy nedávají smysl, ale je v tom kus mě, i když někdy lehce pod vlivem.